Pracovní pokyny

Způsoby podnikového vzdělávání zajišťují, aby si zaměstnanci osvojovali základní praktické dovednosti výukou přímo na pracovišti. K tomu je zapotřebí zejména praktické procvičování, které lze rozdělit podle dvou rysů.
1. Rozdělení nácviku podle složitosti pracovní činnosti:
  • nácvik jednotlivých pracovních činností;
  • nácvik úplných pracovních úkonů;
  • nácvik složitých pracovních úkolů.
2. Rozdělení nácviku podle „produktivity", tj. podle ekonomické životaschopnosti, plnění provozních úkolů nebo přání zákazníka:
  • produktivní nácvik, který nenarušuje pracovní proces a vytváří přímý hospodářský zisk;
  • nácvik spojený s učením; při procvičování je důležitá výlučně rychlost a bezpečnost;
  • nácvik probíhají za simulovaných podmínek, protože nebezpečí případných pochybení by ve skutečném pracovním procesu bylo příliš vysoké;
  • neproduktivní nácvik bez přímého hospodářského zisku; má „pouze" teoretický užitek.

Někdy není možné provádět nácvik ve skutečném provozu; je tedy nutné vzít v úvahu také specifické rysy pracoviště. Nácvik je účinný pouze tehdy, když instruktor nebo mentor vede pracovníky systematicky od jednotlivého k celkovému, od snadného k obtížnému a od pomalého k rychlému. Hodnotu nesmí přikládat kvantitě, ale kvalitě.

Plán a příprava nácviku na pracovišti


Stejně jako jiné činnosti je nutné systematicky naplánovat a připravit i pokyny k práci. Obecnou přípravu nastiňují níže uvedené kroky a jejich pořadí.

1. Jaký je účel nácviku?
→ Nejprve je třeba stanovit skutečný účel pokynů k práci.

2. Co se má pracovník naučit?
→ Podle cíle nácviku se stanoví učební náplň.

3. Jak a s jakými pomůckami bude učení a vyučování probíhat?
→ Nyní je třeba zamyslet se nad metodickým postupem, vycházejícím z cílů a učební náplně, tj. jakým způsobem budou pracovník a jeho instruktor spolupracovat, aby zamýšlených cílů a náplně dosáhli. V této fázi se naplánují učební materiály a pomůcky pro pracovníky i instruktora a pořídí se jejich soupis.

4. Kde a kdy bude učení probíhat?
→ Organizační záležitosti by se měly řešit až po stanovení cílů, náplně a metodiky. Patří sem zajištění potřebných pracovních a pomocných materiálů, práce a času na procvičení. Také se musí zajistit, aby pracovní prostředí odpovídalo všem normám ochrany zdraví a bezpečnosti při práci.

5. Jak bude na učení dohlíženo?
→ V poslední fázi plánování se zvažuje, jak budou zjištěny a vyhodnoceny výsledky učení. Také je nutné učinit opatření pro případné přezkoušení nebo certifikaci.

Místem k učení je podle pracovních pokynů konkrétní pracoviště. Cíle se tedy stanoví tak, aby jich bylo možno na tomto pracovišti dosáhnout. Totéž platí i o učební náplni. Při samotném zácviku se používá metoda o čtyřech krocích. Zde jsou stručně popsány:


I. Předvedení

Před nácvikem se pracovníkům vysvětlí cíle a náplň učení. Aby se zabránilo podcenění nebo přecenění učících se osob, je nutné vzít v úvahu jejich současné znalosti. Pracovníci musejí být informováni o způsobu dohledu nebo hodnocení, aby se mu mohli přizpůsobit a nebyli na konci nácviku překvapeni. Nácvik začíná předvedením. Nejprve je ve vhodném tempu předveden úplný úkon, který se pracovníci mají naučit. Poté je celý úkon ukázán pomalu po jednotlivých krocích. Instruktor žádá pracovníky, aby úkon pečlivě sledovali a případně kladli dotazy. Pracovníci i jejich instruktor (nebo školitel či kouč) musí zajistit, aby byl každý krok slovně popsán a vysvětlen. Je důležité nejen popsat, jak se co dělá, ale také vysvětlit, proč se to tak dělá.
Po několika předvedeních by pracovníci měli celému úkonu rozumět natolik, aby si požadované dovednosti osvojovali se zájmem a silnou motivací.

II. Napodobení

Pod dohledem a za soustavného sledování provede celý úkon učící se pracovník. Nejprve se soustředí jen na jednotlivé kroky. Instruktor nezasahuje a postup opraví jen v případě, že je v rozporu s předpisy na ochranu zdraví a bezpečnosti. Nekritizuje a vyvaruje se i jiného negativního hodnocení. V této fázi osvojování a učení je naopak velmi přínosné uznání a chvála. Po zopakování jednotlivých složitějších kroků lze pracovníka vyzvat, aby je popsal, neboť slovní vyjadřování během nácviku proces učení zefektivňuje a zlepšuje zapamatování informací.

Nakonec by měl celý úkon provést ještě jednou co nejplynuleji a nejsrozumitelněji nejprve pracovník a poté instruktor. Tímto způsobem se pracovníkům ještě jednou zdůrazní požadované normy kvality a kvantity, aby mohli pokračovat v nácviku bez dohledu.

III. Samostatný nácvik

Pracovníci procvičují úkon převážně samostatně a potřebné dovednosti si osvojují přímo při činnosti na pracovišti. Získají představu o tempu práce i zručnost při zacházení s pracovními nástroji, uvědomí si své slabé stránky, které se při této práci projeví, a začnou samostatně hledat způsoby, jak si práci upravit tak, aby byla méně fyzicky namáhavá a efektivnější. Instruktor musí při občasných kontrolách a dohledu v této fázi zajistit, aby si pracovník neupevňoval zásadní chyby a neobratnosti, protože později už by bylo velmi těžké je odstranit. Tato fáze samostatného nácviku je zdaleka nejdelší a měla by obnášet asi 70 procent přiděleného času; ostatním fázím by mělo postačit po 10 procentech.

IV. Společné vyhodnocení

Všechny konečné výsledky učení musejí být vyhodnoceny.
Ústředním cílem nácviku je rozvoj odborných dovedností. Na něm musí tedy spočívat hlavní důraz při hodnocení. Každé hodnocení má dva kroky, které je nutné od sebe zřetelně oddělit.
  • Nejprve je nutné co nejpřesněji určit, co je cílem nácviku a na co se při něm má pracovník soustředit.
  • Teprve poté lze provést hodnocení.

Hodnocení může být slovní, písemné nebo ve formě poznámek. Žádné průběžné hodnocení se během samotného nácviku obvykle neprovádí. Společné hodnocení má vysokou vzdělávací hodnotu, posiluje sebejistotu a napomáhá zlepšovat výkon. Pracovníci se zároveň učí dodržovat normy, které se na odborné dovednosti vztahují. Společné vyhodnocování dále umožňuje instruktorovi posoudit svůj vlastní výkon a do budoucna vypracovat ještě účinnější techniku nácviku na pracovišti.